Rodičovské sdružení a vyučování češtiny v Melbourne
Aleš Nebeský
Zájemce o historii českého (a tehdy i „československého“) exilu, velice brzy zjistí, že exilová aktivita je téměř bez výjimky příkladem fungování „občanské společnosti“ – tedy svépomocné činnosti vycházející z vůle, přesvědčení a i potřeb účastníků. Bez příkazů či pomoci vlády.
Počátky emigrace – jak víme z vlastních zkušeností – nejsou zpravidla ani jednoduché ani snadné. V případě politického exilu se připojují i rozdílné názory nejen na exilovou činnost, ale i na jeho případné trvání. Na rozdíl od posrpnové emigrace, pamětníci z řad poúnorového exilu říkají, že většina z nich věřila v brzký pád komunistického režimu a návrat domů.
V této atmosféře je pochopitelné, že učit své děti češtinu někteří z nich pokládali za zbytečnou ztrátu času (naučení cizího jazyku považovali za potřebnější), na druhou stranu jim ale dělalo starost to, že po návratu domů jejich děti budou muset češtinu ve škole „dohánět“. Přestože se našlo dosti ochotných učitelů, zájemců prý ale bylo podstatně méně – nepochybně k tomu přispívaly australské vzdálenosti a nedostatek veřejné dopravy.
První zmínku o vyučování češtiny v Austrálii lze nalézt v druhém ročníku Hlasu domova. V č.9 z roku 1952 bylo oznámeno, že v Sydney vyučování češtiny řídí St.Máša. Snad někteří pamětníci v Sydney budou moci podrobnosti doplnit.....
V Melbourne bylo vyučování češtiny zahájeno začátkem roku 1954 v kostele sv. Ignáce v Richmondu. Pan Valtr Grossmann vzpomíná:
„Českou doplňovací školu jsme založili, nevím už na čí podnět. Předsedou rodičovské rady byl dr.Zika, řídící učitelkou byla Anežka Celnarová. Učili Mirek Volný a Pavel Grossman a možná i jiní, jejichž jména už jsem zapomněl. S dětmi zpíval Eda Gruenberger. Já jsem dělal pokladníka. Čeští exulanti přispívali na nákup knih a pomůcek po jedné nebo dvou librách, což tehdy bylo pro ně dost peněz.
Vyučovalo se každou sobotu dopoledne v místnostech vedle kostela sv.Ignáce v Richmondu, které nám zprostředkoval český kněz pan Zdražil (škola však nebyla nábožensky zaměřena). Chtěli jsme, aby se děti naučily česky psát a číst a aby poznaly alespoň základy zeměpisu a dějepisu českých zemí. Nevím už, kolik let byla škola v provozu.
Přiloženou fotografii vyhotovil fotograf Josef Janoušek. Sám už poznávám kromě své vlastní dcerky jen jednu holčičku. Kdyby se fotka uveřejnila, možná že by děti (dnes už statní šedesátníci) poznaly některé své bývalé spolužačky a spolužákyně.“
V prosinci 1954 Hlas domova oznámil, že Rodičovské sdružení pod záštitou čs. spolků ukončí školní rok vánoční besídkou s nadílkou. Samozřejmě dary do tomboly spolu s peněžními dary byly vítány. Vyučování češtiny pak bylo opět zahájeno začátkem školního roku 1955 a přihlášky přijímala A. Celnarová. V březnu se pak konala výroční schůze Rodičovského sdružení, kde byl zvolen předsedou dr. Zika, pokladníkem V. Grossman a učitelský sbor, pod vedením pí Celnarové, kam také patřil pan Pejša, byl rozšířen o pí Průšovou.
V květnu 1955 Hlas domova otiskuje výzvu Rodičovského sdružení o finanční a i jinou podporu Čs. doplňovací škole v Melbourne. Výzvu zřejmě úspěšnou, v č.4 z roku 1956 Hlas domova oznámil opětovné zahájení kurzů češtiny na konec února v kostele sv. Ignáce v Richmondu. V březnu téhož roku se později sešlo Rodičovské sdružení, které zvolilo výbor: důvěrník J.Hašek, pokladník páter Zdražil, revizoři účtů L. Popovská a J. Hašková. Rodičovské sdružení pak v květnu uspořádalo loutkové představení za účasti 150 dětí. V lednu 1958 zorganizovalo letní tábor pro děti ve Warburtonu v penzionu Green Gables, kde pomáhala a pro děti vařila pí Kůrková, tehdejší majitelka penzionu.
Vyučování pak pokračovalo i během roku 1958, konalo se další loutkové představení spolu s besídkou pro děti a koncem roku pak vánoční besídka s nadílkou.
Letní tábor se v lednu 1959 opět konal ve Warburtonu.
Zde údaje končí – vzpomínky pamětníků naznačují, že letním táborem v roce 1959 vyučování češtiny pro nedostatečný zájem skončilo.
Další zmínka o snaze uspořádat tábor pro děti – zřejmě neúspěšně – se objevila po otevření „farmy Šumava“ (pod hlavičkou „Katolická duchovní správa v Melbourne“) v srpnu 1959.
Na tomto místě je snad vhodné stručně uvést, že od začátku padesátých let až do let osmdesátých
v Melbourne vznikala a zanikala řada společensky a politicky orientovaných organizací
(o časopisech ani nemluvě). Mezi jinými např. Československé národní sdružení, Fotbalový klub Slavie, Sokol Melbourne, České ochotnické divadlo, odbočka Společnosti pro vědy a umění, odbočka Československé obce legionářské a řada dalších. V prvních letech se Češi a Slováci setkávali v příležitostně najatých místnostech a nebo restauracích, kde buď Češi pracovali nebo později byly i Čechy vlastněny.
„Letovisko Šumava“, uvedené v život úsilím pátera Peksy, bylo od roku 1959 prakticky prvním společenským střediskem, kde se Češi a Slováci mohli volně a pravidelně setkávat – a setkávají dodnes.
Vybudováním Sokolovny-Národního domu v roce 1979 pak vzniklo další středisko, kde se zájemci mohou scházet i v současnosti.
Dalším místem, kde se „volně“ krajané setkávali (mnohdy k nelibosti některých pracovníků redakce, kteří pro svoji práci požadovali klid), byly redakční místnosti nezávislého čtrnáctideníku Hlasu domova. Jeho redakce od počátku existence v roce 1950 byla navíc i informačním a pomocným střediskem Čechů a Slováků. Třeba dodat, že i po skončení své vydavatelské a novinářské činnosti se František Váňa začal věnovat organizování sponzorování řady rodin, které opustily republiku v 80tých letech a které Austrálie odmítala přijmout.
V roce 1963 – po téměř čtyřleté přestávce byla myšlenka vyučování češtiny oživena iniciativou hrstky lidí, kteří usoudili, že jejich dorůstající děti narozené v Austrálii, by se měly naučit mateřský jazyk svých rodičů. Založili rodičovské sdružení a začali výuku organizovat. Sami – svépomocí. Ani je nenapadlo pobíhat po australských úřadech a požadovat podporu od australských daňových poplatníků. „Multikulturismus“ ještě nebyl na světě – ten přišel až mnohem později. Přesně řečeno o deset let později.
Hlas domova, číslo 19, vydané 16.9.1963 uveřejnil výzvu:
ČS. RODIČŮM V MELBOURNE
Konečně se podařilo zajistit místnosti, v nichž by se konala každou sobotu řádně vedená a úředně uznaná česká doplňovací škola a to v Technical Teacher's College, 11 Glenbervie Road, Toorak (ulice Toorak Rd., první od Glenferrie Rd., - konečná stanice, elektr. č. 8, nebo elektr. č. 69 zast.
u Toorak Rd. nebo vlakem do stanice Kooyong).
Žádáme rodiče všech dětí, které chtějí českou doplňovací školu navštěvovat, aby se dostavili
v sobotu 28. září 1963 ve 2.30 hod. odpoledne do uvedené školy, kde se provede zápis dětí a utvoří se rodičovské sdružení, které by projednalo podrobnosti vyučování.
Současně prosíme všechny krajany, kteří mají vhodné učební pomůcky, aby je české doplňovací škole zapůjčili nebo věnovali. Děkujeme.
Ani ne měsíc po uveřejnění prvního oznámení bylo oznámeno:
ČESKOSLOVENSKA ŠKOLA V MELBOURNE
Oznamujeme čs. veřejnosti, že zdejší ministerstvo školství vzalo na vědomí otevření čs. školy a současně byla dána k používání učební místnost v Technical Teacher's College, 11 Glenferie Road, Toorak
Svolali jsme schůzi rodičů, na níž byli zvoleni do učitelského sboru: vedoucí V.Vodička, učitelé: M. Volný, M. Vodičková a K. Průšová, do rodičovského výboru předsedkyně J. Tůmová, místopředsedkyně E. Kovaříková, jednatelka H. Drdová, pokladník J. Janeček, členky výboru:
M. Macáková a D. Váňová.
Zápis žactva je v sobotu19.října 1963 v místnostech uvedené školy od 2 do 4 hod odpoledne. Vyučovat se bude vždy v sobotu. Přesná doba bude stanovena po dohodě s rodiči tak, aby vyhovovala většině.
Na začátek vzpomíná Dina Váňová:
„Rodičovské sdružení vzniklo v 60tých letech, přesný datum nevím. Děti rostly a bylo nutné je naučit mateřštině, tak jsme vytvořili rodičovské sdružení.
Učit se začalo ve škole v Tooraku. Prvním učitelem byl M. Cígler, který tehdy učil na High School, J. Berka a J.Kroupa, později pak přišli další.
Rodičovské sdružení pořádalo také zábavy, a tak jsme vydělávali peníze, abychom mohli učitelům zaplatit aspoň za dopravu do školy.“
Záznamy, bohužel značně neúplné, uvádějí další dobrovolníky (především mezi rodiči) jako např. F. Janečková, E. Svoboda, G. Skružný. K. Průšová, J. Adamová, atd.
Záznamy také uvádí, že mezi učitele patřil i M. Hubálek:
„Počet dětí kolísal. V průměru jich bylo kolem 10-20 žáků. Učebnice jsme měli nejen v originálech, ale více svépomocí rozmnožované. Dětem se ale škola líbila a pokud se pamatuji, tak tam rády chodily. My jsme se hlavně snažili o výuku spíše zábavou a hrou, zpěvem a recitací.“
Netřeba ani dodávat, že od samého začátku vyučování češtiny v polovině 50tých let vhodné učebnice byl skutečný problém. České slabikáře a učebnice postavené na komunistické propagandě byly pro exulanty nepřijatelné, a tak nezbývala než zase svépomoc.
V roce 1959 vydává Edice Kamenný erb první díl „Pracovní čítanky dětí čs. dálkové školy v exilu“, kterou sestavil dr. Josef Kratochvíl a nazval „Má vlast“. V čítance je přes 100 ilustrací od českých malířů a fotografiích české krajiny, měst a zámků, vedle na 170 básní, literárních českých a slovenských textů a životopisů čelných postav českých dějin. Čítanka měla především za úkol vlastivědné uvědomění a předpokládala základní znalost jazyka.
V úvodu vydavatelé uvádí:
„Proč pracovní čítanka?
Rodičům a starším žákům!
Vydali jsme neobvyklou čítanku. To proto, že její poslání je neobvyklé. Každý sám nejlépe ví, PROČ odešel do exilu. Každý z nás miluje svou starou vlast. Jsme hrdí na její tisíciletou křesťanskou kulturu. A ona patří nám stejně jako těm doma a patří i našim dětem v exilu. Děti doma, přes výstřelky rudé osvěty mohou čerpat z pramenů naší dávné kultury. Děti v exilu musí ty prameny hledat a k tomu jim mohou a mají pomoci nejvíce jejich rodiče.
Naše pracovní čítanka a další pracovní učebnice nejsou samospasitelné. Předpokládají velkou pomoc a úzkou spolupráci rodičů.
Jak? Nemůžeme podat šablonovitý návod, neboť jednotlivé případy, stáří dětí, znalosti mateřské řeči, prostředí atd. jsou tak různé, že každý případ musí býti řešen sám o sobě. Čs. dálková škola -pokud jen na to svými omezenými silami stačí – chce pomoci radami v každém jednotlivém případě, pokud se na ni obrátí rodiče z kterékoliv svobodné země. Pracovní učebnice chtějí sloužit samozřejmě i všem krajanským a exilovým doplňovacím školám a vyučovacím skupinám
v jednotlivých zemích.
I. díl naší pracovní čítanky MÁ VLAST je vydán hlavně pro děti s českou mateřskou řečí. I ony musí čísti slovenské články, aby dobře rozuměly řeči našich nejbližších slovanských bratří. Plánujeme však i vydání slovenské čítanky pro naše slovenské děti. Její uskutečnění, ovšem závisí hlavně na našich slovenských bratřích. Rádi přispějeme všemi svými zkušenostmi a každou možnou pomocí.
Ačkoliv je I. díl čítanky MÁ VLAST samostatnou knížkou, je nutno, abychom jej doplnili jednak II. dílem, jednak pomocnými učebnicemi, které doplní obsah čítanek stručnými přehledy slovenské a české literatury, přehledem českých dějin a zeměpisu Československé republiky (včetně Podkarpatské Rusi), jakož i přehledným přírodopisem, aby naše děti v exilu znaly také slovenská a česká jména pro rostliny a živočichy naší vlasti i okolí. Přesné datum, kdy vydáme další učebnice, nemůžeme přesně určit. Bylo by jich potřebí co nejdříve. K přípravě učebnic je vítaná pomoc a spolupráce každého krajana a exulanta, člověka dobré vůle.“
I když učitelé pracovali bezplatně, školní provoz zadarmo nebyl. Každý školní rok byl zakončen Mikulášskou nadílkou konanou na Šumavě a pokaždé z nich rodičovské sdružení děkovalo „čs. podnikatelům a jednotlivcům za dary, které umožnily, aby svatý Mikuláš a anděl mohli obdarovat všechny přítomné děti“.
Rodičovské sdružení také začalo pořádat taneční zábavy, které zřejmě plnily svůj účel – v roce 1966 mohlo sdružení oznámit (HD č.25.-26. 19.12.1966), že „protože z výtěžku zábav, které se konaly během roku, byla zajištěna úhrada školních výdajů, nebude v příštím roce vybíráno žádné školné“.
Začátkem roku 1968 se ale zřejmě příliš žáků nepřihlásilo. V květnu Rodičovské sdružení oznámilo, že se pro vyučování podařilo najít nové místnosti v Caufieldu a vyzvalo zájemce, aby se přihlásili – v případě dostatečného počtu žáků, vyučování by mohlo být zahájeno v druhé polovině května. Bylo-li ale vyučování zahájeno – záznamy neuvádí.
I tak ale rodičovské sdružení školní rok ukončilo v prosinci 1968 Mikulášskou nadílkou.
Ještě před tím, v září, začala ale přijíždět „nová krev“.
Sovětská okupace změnila životy mnohých. Nejen v republice, ale i v exilu. Změnila i zaměření Rodičovského sdružení. V prvé řadě šlo o pomoc novým uprchlíkům.
Snad nejlépe pocity „novo-australanů“ vyjadřují slova Václava Ambroše: „.... tehdy pro nás všechno kolem bylo cizí, bylo to všechno nezvyklé. Vzalo to několik let, než jsme si zvykli ...“
První starostí nově příchozích – zejména rodin s dětmi – bylo ovšem vybudování životní existence a s ní související znalost jazyka – angličtiny. Výuka angličtiny byla zajišťována bezplatnými kurzy angličtiny poskytovanými státním ministerstvem pro emigraci.
Čeština musela počkat, přestože někteří lidé chtěli ve svých dětech češtinu uchovat. Rodičovské sdružení se s malým ohlasem pokusilo o organizování pomocných kurzů nejen češtiny ale také i angličtiny. Výzvy Rodičovského sdružení opakované několikrát během let 1969 až 1971 (poslední výzvu podepsal předseda J. Janeček a jednatelka J. Kvašňová) vyzněly na prázdno – dostatečný počet zájemců se nepřihlásil.
V červnu 1972 zástupci čs. organizací oznámili, že z iniciativy M. Cíglera se podařilo dosáhnout
u Viktoriánského ministerstva školství příslib vyučování češtiny a slovenštiny, pokud se najde dostatek zájemců. Přislib znamenal, že výuka bude pod dozorem ministerstva, které přidělí učitele a místnosti (a případné budoucí uznání češtiny a slovenštiny jako maturitního předmětu). Zájemci se měli předběžně přihlásit do konce července.
Rodičovské sdružení se opět snažilo svolat setkání zájemců, ale pro nezájem setkání muselo být odloženo na konec září.
Hlas domova v září (č.19) uveřejnil článek M. Čechové s titulem „K čemu vychováváme své děti?“
„.....Jediná odpověď na naše rodičovské bolesti (nad ztrátou rodného jazyka u svých dětí) by byla česká a slovenská škola. Nevím, jak v jiných zemích exilu, ale v Austrálii taková škola, kde by děti mohly doplnit své vědomosti o rodné zemi existuje. Dokonce australská vláda projevuje ochotu školu podporovat a kdyby vše klapalo, mládež by měla možnost studovat češtinu jako vedlejší jazyk, jenž by se započítával jako maturitní předmět. Rodiče dětí majících před maturitou mi jistě potvrdí, jaká by to byla výhoda.
Ovšem kdyby je kdyby a skutečnost je jiná. Několik nadšenců, kteří tvoří čs. školu v Melbourne, pozvalo před čtrnácti dny na informativní schůzku všechny rodiče, kteří žijí ve městě a v jeho okolí. Noticka vyšla, na schůzku se dostavili 4 lidé. Školu, která existuje jen na papíře a o niž není zájem, nebudou ovšem australské úřady podporovat.
Že jsme ztracený národ tupců a sobců, jimž nezáleží na ničem, ani na výchově vlastních dětí?
NE – nemyslím. Nezájem podle mne pramení z naší neschopnosti a pohodlnosti vyřešit háčky, které věc sebou přináší....
Většina rodičů si, myslím, uvědomuje potíže, jaké by jim takovým pravidelným úvazkem vznikly. Proto nepřišli na schůzku, proto to vypadá, že o školu nedbají....“.
Článek zřejmě zapůsobil a Rodičovské sdružení se sešlo za bohaté účasti „nově přišlých“.
Jistě k tomu přispělo i to, že po počátečních starostech a seznamováním se s novým prostředím se řada „posrpnových“ začala přihlašovat ku spolupráci. Právě z jejich řad vzešla myšlenka na uspořádání dětského tábora. A i když výuka češtiny přešla na vládou podporované kurzy (o jejich vývoji a průběhu později), jejich organizace a hlavně nábor studentů byla stále starostí členů rodičovského sdružení, zaměřili se především na organizování dětských táborů.
Koncem roku 1972 pořádalo Rodičovské sdružení v „Letovisku Šumava“ již tradiční Mikulášskou nadílku, na které bylo obdarováno 75 dětí. Úspěch byl dovršen oznámením, že nadílka skončila se „ziskem $132.13 (vstupné dospělých a výnos kuchyně), který bude použit na vybavení dětského tábora“.
Na dění kolem uspořádání prvního tábora vzpomíná Dina Váňová:
„Po srpnové invazi v roce 1968 pak přišlo hodně učitelů, zvyklých pořádat tábory v Československu. Jednou z nich byla paní Jitka Kuchařová, která za mnou přišla s nápadem uspořádat letní tábor. Dokonce již předem prostřednictvím paní Boženy Sirkové mluvila s ukrajinskou organizací, která měla kus pozemku s postavenou halou, zastřešenou kuchyní a jídelnou s velkým stolem. Bylo tam i přírodní jezírko, v kterém se dalo i plavat. Nápad se mi líbil a řekla jsem jí, aby napsala oznámení a že ho František jistě do Hlasu domova dá. Jitka mě ale požádala, že by bylo lépe, kdybych to podepsala já, protože ji nikdo nezná a rodiče by tam možná děti ani nepustili.
Chtěla jsem ale dříve tábor vidět. Na místo jsme jeli asi tři kilometry polní cestou přes skutečnou buš. Tábor byl vyhovující, ale bylo sucho. Nechtěla jsem si vzít na svědomí, kdyby náhodou byl lesní požár, nepřipadalo mi to bezpečné.
Napadlo mě, že na Šumavě je místa dost a nabídla jsem se, že zajdu za panem farářem a promluvím s ním. Jeho první reakce byla: Váňová, zapomeňte na to, tady nemáme ani sprchy ani záchody, prostě to nejde. Měl námitky, ale nakonec souhlasil, když jsem mu řekla, že rodičovské sdružení má peníze a ty sprchy zaplatí.Byl to hlavně pan Kutka, který se o to postaral. Sprchy byly postaveny a rodičovské sdružení navíc koupilo i houpačky, které tam jsou dodnes.
Oznámení v Hlase domova mělo dobrou odezvu, lidé děti přihlásili, ještě jsme museli koupit pár stanů, i když dost dětí si přivezlo svoje vlastní.
A tak začal první tábor pod vedením paní Jiřiny Kuchařové, spolupracovnice byla paní Jizbová, paní Klopšoková, Vašek Ambroš, dr. Kopeček a snad několik dalších, na které si již nevzpomínám. A v kuchyni bylo samozřejmě těch pomahačů víc, ale hlavně tam vařila paní Kučerová.
Navíc tam byl přístavek, který většinou používal pan Klement. Říkalo se tomu „myslivna“, myslím, že tam byla ubytována Jitka Kuchařová a Helenka Jizbová.
Ten první rok organizovala vše Jitka, která byla velice schopná. Já jsem měla na starosti „první pomoc“. Dr Kopeček mi dal spousty věcí, Band-Aid a tak dále.“
První letní tábor se konal 6.1. – 20.1. 1973. Účastnilo se ho 57 dětí za dozoru 10 dospělých, 3 kuchařek, zdravotní sestry B. Sirkové a dr. Kopečka. Všichni neplacení dobrovolníci.
Většina pečovatelů se „rekrutovala“ z řad rodičů. Jedním z nich byl Václav Ambroš:
„Na Šumavu nás vzali starousedlíci téměř hned po příjezdu, první nebo druhý týden, v roce 1968. Mně se to líbilo, byla tam muzika, mluvilo se tam česky. Také jsem občas chodil do Hlasu domova a tak o táboře pro děti jsem se nejspíše dozvěděl od Diny Váňové, která byla, mimo jiné, také v rodičovském sdružení. Naší dcerce bylo tehdy 6 let, a tak jsem asi nabídl pomoc a už jsem byl v tom..... První dva tábory trvaly dva týdny, a to ale bylo na nás poměrně dost. To víš, vzít si dovolenou.... Pak to bylo již jen týden. Další změna pak byla i ta, že nejdříve děti z 90% mluvily česky, pak již ale nechtěly, a tak se pomalu začalo mluvit více anglicky. Ten první tábor byl snad největší, pokud se dobře pamatuji, měli jsme tehdy něco kolem 60 dětí. Jejich počet se postupem času ovšem snižoval.“
Další z pracovnic byla Helena Jizbová:
„Hned po příjezdu jsme se nějak seznámili s paní Tomanovou a ta nás hned vzala na Šumavu. Tam jsem poznala řadu lidí. Také jsem chodila pomáhat balit
Hlas domova, a tak jsem se ocitla velice brzy v rodičovském sdružení s Dinou Váňovou a Jitkou Kuchařovou. Táborů jsem se pak zúčastňovala také od samého začátku, pomáhala jsem, kde jsem mohla. Snad jsem byla na všech, možná jen s výjimkou toho posledního - v roce 1982.“
Václav Ambroš dodává: „Původně tábor ale neměl být na Šumavě, ale někde za Geelongem na upraveném místě pro dětské nebo skautské tábory. Myslím, že to patřilo Ukrajincům...
Bylo to ale v buši. Jeli jsme se tam podívat a zdálo se nám to dost ohrožené případným ohněm.
Ty tábory začala vlastně Jitka Kuchařová a byla tam i s manželem. Pokud si vzpomínám, na prvém táboře byla ještě Helena Jizbová, Dina Váňová a dr. Kopeček jako lékař. Fanynka Kučerová obstarávala kuchyň a dělala to pak po dobu asi 7-8 let, co jsem tam jezdil. A abych nezapomněl na Josefa Kopeckého: ten tam - pokud měl obchod - vozil dvakrát týdně maso.“
Dr. Kopeček vzpomíná:
„Když na Šumavě začaly dětské tábory, vzal jsem si volno a pracoval jsem tam jako doktor a i jinak pomáhal. Mimo pocit, že dělám něco užitečného, byla navíc s dětmi i legrace.
Vzpomínám si jak jednou strašně pršelo, dole v kuželně spaly děti na nafukovacích matracích a bylo tam tolik vody,
že děti na matracích plavaly a my jsme je museli přenést do společenské haly. Ty nejmenší děti to vše zaspaly a ráno se pak divily, kde to vlastně jsou.
Děti jsme také brali na plovárnu a dokonce mohly také jezdit na koních, které měl na své farmě jeden krajan – už si ale nevzpomínám, jak se jmenoval...“
Velký déšť pamatuje i V. Ambroš: „To byl první tábor a myslím, že jsme tehdy neměli dost stanů. Byli tam manželé Kuchařovi a vzpomínám si, že jsme ty děti nosili s ním a s dr. Kopečkem. Několik dětí spalo v kuželníku, kde byla betonová podlaha a když přišel velký déšť, voda jej začala zaplavovat.
Tábor se dětem líbil, snažili jsme se, aby měly hodně legrace, aby si to užily. Legraci jsme ale měli i my dospělí, když jsme večer chodili ke stanům poslouchat co si povídají ...“
Helena Jizbová také vzpomíná, že: „....s dětmi byla legrace. Byl tam jeden stan malých dětí – říkali jsme jim „kimbíci“ podle výrobní značky plen. Oni se totiž ještě občas počůrali. Pamatuju se, že jsme jedno ráno s Vaškem museli stan vystěhovat a Petr Peithner pak hadicemi matrace umyl a všechno jsme museli rychle usušit. Do večera bylo všechno zase jak má být.
Tehdy jsme tam každý pomáhal se vším. Dělali jsme to grátis, pro radost a těšilo nás to. Dneska chce každý řídit, ale kde má dělníky? A když něco děláte, ještě vás navíc obviní, že kradete.“
O uspořádání prvního letního tábora na Šumavě se postaral výbor rodičovského sdružení zvolený na rok 1972-73: předsedkyně J. Kuchařová, místopředsedkyně M. Čechová, jednatelka D. Váňová, pokladník L. Dobeš, členové výboru M. Macáková, V. Kuchař, B. Sirková, J. Kopecký.
Po jeho skončení rodičovské sdružení poděkovalo J. Jelínkovi, J.Kutkovi, J. Klementovi a J. Macákovi za přípravu prostoru pro stanový kruh, ohniště a postavení nezbytného sloupu na tradiční každodenní vztyčení a stažení vlajky, zejména ale za zlepšení a vybudování sprch, umýváren a celkové zdokonalení táborového prostoru.
Rodičovské sdružení pak ještě v září uspořádalo Representační večer s výnosem $570. Opět na účel uspořádání příštího tábora.
Hlas domova v č.22 z 29.10.1973 ohlásil volbu nového výboru – předsedkyně J.Kuchařová, místopředseda V.Ambroš, pokladní H.Jizbová, jednatelka D.Váňová, členové M.Dobešová, H.Klopštoková, F.Kučerová, M.Macáková, M.Pavlová, J.Sitnaiová, M.Zlá, dr.L.Dobeš, J.Kopecký, V.Kuchař, J.Kutna, F.Pavel, M.Čechová, P.Peithner. Tento výbor pak začal přípravu Mikulášské nadílky, při které bylo obdarováno přes 100 dětí a také přípravu druhého tábora na leden 1974. Ohlásil, že poplatek za jedno dítě bude $40, ale aby se přihlásily i rodiny, které zaplatit nemohou, že o děti bude postaráno.
Druhý tábor se konal 5.1.-19.1. 1974 za účasti 60 dětí. Zpráva uvádí, že páter Peksa si při té příležitosti podle skautského vzoru „ulovil bobříka trpělivosti“.
Dina Váňová k tomu dodává: „On páter Peksa byl někdy bručoun a vyžadoval, aby vše šlo
podle jeho přání. Vše ale dělal s láskou a i když měl proti dětskému táboru nejdříve námitky, nakonec jsme ho párkrát viděli, jak si tam s dětmi sedl do trávy a cosi jim vyprávěl. On měl skutečně děti rád.“
12.6.74 byl zvolen nový výbor na mimořádné valné hromadě Rodičovského sdružení ve složení:
předseda V. Ambroš, místopředseda prof. J. Marvan, pokladní H. Jizbová, jednatelka M. Pavlová, 2. jednatel P. Peither, D. Ambožová, M. Čechová, M. Jančárová, F. Kučerová, M. Macáková,
E. Marvanová, D. Váňová, J. Čech, K. Jančár, J. Kopecký, J.Kutka.
V listopadovém čísle 23 1975 oznamuje pak Hlas domova složení nového výboru Rodičovského sdružení – předseda V. Ambroš, místopředseda M. Cígler, pokladní H Jizbová, jednatelka
D. Váňová, členové výboru F. Kučerová, M. Dobešová, H. Žežulová, J. Kutka, R. Žežula.
Další záznamy uvádějí, že v roce 1976 se tábora zúčastnilo 38 dětí, v roce 1977 pak 59 dětí a v roce 1978 to bylo 52 dětí. Od prvního tábora se tak vystřídalo 275 dětí.
Za zmínku stojí, že mezi vedoucími byli i účastníci prvních táborů – L. Jančářová, P. Lesseová,
K. Maslaniková, H. Sitnaiová, F. Váňa ml. atd.
V červenci 1977 byl zvolen nový výbor Rodičovského sdružení. HD č.14. 11.77. uvádí, že předsedou se stal V.Ambroš, místopředsedou M.Cígler, jednatelkou V.Šustková, pokladní H.Jizbová, a členové L.Chlebna, F.Kučerová, D.Váňová. Tento výbor, který během let 1977-1982 procházel částečnou změnou jejich členů, právě tak jako vedení tábora, pak pořádal tábory na Letovisku Šumava až do roku 1982.
Od roku 1977 se o organizaci tábora se starali především V. Ambroš a V. Šustková. Václav Ambroš vzpomíná:
„Můj poslední dětský tábor na Šumavě byl, myslím, v roce1980. Někdy v té době také Jitka Kuchařová odjela z Melbourne. Mám dojem, že snad počet dětí zase začal mírně stoupat, protože začali přijíždět noví lidé. To se již ale o dětské tábory starala Vlasta Šustková.“
„Pokud vím, tábory byly od začátku organizovány Rodičovským sdružením,“ říká Vlasta Šustková. „Pamatuji se, že od začátku sdružení rodičů pořádalo zábavy a plesy na financování své hlavní činnosti – organizování české školy. Současně ale byl potřeba nákup dárků na každoroční Mikulášskou nadílku a bylo nutné některým rodinám přilepšit. To všechno pak vyvrcholilo v roce 1973 prvním táborem na Šumavě.“ A dodává: „Když jsem se pak stala matkou dvou dětí a starší Pavel měl tři roky, na tábor jsem se byla poprvé podívat. V roce 1977 jsem tam pak s dětmi poprvé byla na celou dobu jeho trvání.“
Poslední tábor v roce 1982 se pak konal pod vedením J. Horného.
V roce 1975 „oživená“ sokolská organizace se pak pokusila vrátit k svépomocnému vyučování češtiny po otevření Národního domu. Ve spolupráci s rodičovským sdružením a Besedou uspořádala v sokolovně v červnu 1979 Den dětí a současně oznámila úmysl pravidelného vyučování češtiny a slovenštiny v místnostech Národního domu.
K vyučování došlo v roce 1980 a pokračovalo se až do roku 1984 pod vedením pana V. Otto, paní L. Jahůdkové a V. Šustkové. V. Šustková vyučovala nejmenší žáky a L. Jahůdková vypracovala přípravy pro pokročilé – kurzy navštívilo něco přes 40 žáků. Od roku 1984-1987 pak výuka češtiny probíhala pod vedením V. Šustkové v místnostech Essex High Primary School.
V roce 1995 na podnět starosty Sokola Pavla Pospíchala bylo opět zahájeno v Národním domě vyučování češtiny pro studenty pod vedením Vlasty Šustkové. V roce 1997 přijíždí na žádost starosty Sokola Pavla Pospíchala učitelka češtiny Petra Rychetská vyslaná českým ministerstvem zahraničí. Ta navazuje na vyučování vedeném V. Šustkovou a ve spolupráci s ní vede výuku češtiny pro děti i dospělé rodinné příslušníky českých partnerů.
V říjnu 1994 je v Kvartu uveden úmysl obnovit pořádání táborů pro děti se žádostí o dobrovolníky. Tábor se pak konal v lednu 1996. Vlasta Šustková k tomu uvádí:
„Do roku 1995 se tábory nekonaly. Tehdy mě vyzval Pavel Pospíchal, jestli bych nebyla ochotná
s obnovením táborů pomoci. Souhlasila jsem, ale stalo se, že nikdo jiný se v Sokole k pomoci nepřihlásil, takže to nakonec zůstalo na mne a skončilo to navázáním na bývalou tradici Rodičovského sdružení, které vlastně nikdy nezaniklo, i když prakticky aktivní nebylo.
Sokol nepřispívá finančně, ale byl a je nápomocný tím, že zdarma uveřejňuje oznámení, někdy vytiskne přihlášky a vkládá je do Kvartu. Z výboru se přijede někdo podívat, udělat fotky a uveřejní o táboru v Kvartu zprávu.
Od doby, co před koncem tábora pořádáme veřejný táborák, je to setkání s dětmi, je to otevřené Sokolu a někdy přijdou i hosté ze zahraničí.Takže až dodnes tábory stále pořádá „oživlé“ rodičovské sdružení.
Jako „rodič“, a ku konci i vedoucí původních táborů a posléze i zvolená jednatelka Rodičovského sdružení jsem po 1982 zbyla v „malém“ výboru sdružení s Helenou Jizbovou a Vaškem Ambrošem. Ten ale později také odešel, když mu dcera odrostla.
Sdružení rodičů je stále nezávislé, má svou pokladnu a svůj účet z dotací a příspěvků na tábor. Je řízeno malým výborem a stále se o vše starají především více méně vlastně rodiče.
K současným organizátorům táborů patří Patricia Jakubová jako zdravotní sestra a vedoucí kuchařka Alena Dědková.
Mohu dodat, že v roce 2000 bylo vybudováno ohniště, které bezplatně postavil Rosťa Blažek spolu s BBQ, do kterého jsme přispěli dvěmi železnými pláty z táborových peněz.“
Helena Jizbová k tomu dodává: „Rodičovské sdružení od začátku 80tých let pak ale už žádnou aktivitu nevyvíjelo. Já jsem byla pokladnicí snad od roku1974. Pokud si to dobře pamatuji. A jsem jí vlastně dodnes. Ono se od té doby neschůzovalo, takže nebyly ani volby. Konto ale existuje dál. Vím, že Dina Váňová předala funkci Vlastě Šustkové, ale kdy to bylo si již také nepamatuji.“
Lze konstatovat, že dětské tábory se konají dodnes organizované svépomocí Rodičovského sdružení, bez podpory jakékoliv organizace.
Podobně i vyučování češtiny po odjezdu Petry Rychetské v roce 1998, pokračovalo pod vedením
V.Šustkové, T. Kučerové, A. Balcarové a Z. Vasitch.
V roce 2000 na žádost starosty Sokola a výboru, ministerstvo zahraničí opět vyslalo další učitelku Milenu Koreňovou, která ukončila své oficiální umístění v r.2002. Kurzy češtiny pak pokračovaly v Národním domě pod vedením M. Koreňové – Petrové a Z. Vasitch a v místnostech Vision Australia v Kooyong pod vedením V. Šustkové. Svépomocné kurzy češtiny pro děti i dospělé probíhají dodnes.
To již ale překračuje historický rámec tohoto souhrnu.
Patří k němu ale historie uznání češtiny za maturitní předmět v Austrálii.
Vyučování češtiny a uznání češtiny za maturitní předmět ministerstvem školství se podařilo díky snažení Miroslava Cíglera.
V červnu 1972 Hlas domova oznámil:
„Pracovní skupina Společnosti pro vědy a umění v Melbourne po dohodě s dalšími čs. organizacemi požádala ministerstvo školství státu Victoria o zavedení vyučování českého a slovenského jazyka v Melbourne. Ministerstvo žádosti vyhovělo s tím, že při dostatečném zájmu o tyto kurzy bude vyučování zahájeno ve školním roce 1973.... V případě, že čeština a slovenština budou zavedeny na připravované fakultě slovanských jazyků na zdejší Monashově universitě, budou uznány oba jazyky jako maturitní předměty.“
Oznámení uvedlo, že výuka bude pod dozorem ministerstva, které přidělí učitele a místnosti a vyzvalo, aby se zájemci co nejdříve přihlásili.
Ze vzpomínek pamětníků vyplývá, že podnět žádosti o výuku češtiny vyšel od Miroslava Cíglera, který se již podílel na založení a chodu české školy od roku 1963. M.Cígler učil v Hawthorn Institute of Education a současně přispíval do odborných časopisů články k jazykovým, vzdělávacím a sociálně vědeckým tématům. Napsal a spolupracoval na historických studiích - zejména v rámci Australian Ethnic Heritage Series, v které mimo jiné v roce 1983 vyšla jeho knižní studie The Czechs in Australia, historie českého osídlování a vlivu Čechů a Slováků v Austrálii. Současně jako President Australian Centre for Cultural Exchange působil v oblasti „multikulturismu" a usoudil, že přílivem nových uprchlíků po srpnu 1968 vzrostla „volební potence“ české menšiny natolik, že posílila i její váha při vznášení požadavků vládě.
Zájemci se měli přihlásit do konce července a Rodičovské sdružení okamžitě svolalo schůzku případných zájemců. Ohlas byl nejprve minimální, a tak setkání rodičů muselo být odloženo na konec září. Nakonec se ale dostatečný počet zájemců o výuku češtiny přihlásil a ministerstvo školství začátkem roku přijalo na základě konkursu českého učitele Jaroslava Berku.
Kurz češtiny byl zahájen 17.2. 1973 za účasti 15 studentů a 3 dospělých (Australanů). Během prvních dvou týdnů počet zájemců vzrostl na 26 posluchačů a ministerstvo školství přijalo další učitelku E. Zolnerovou.
Slovenskou třídu navštívilo šest žáků (ani jeden z nich nepocházel ze slovenského jazykového prostředí). Po několika týdnech byla pak slovenským učitelem za souhlasu ministerského inspektora třída rozpuštěna. V dubnu 1973 Hlas domova otiskl výzvu Slovákům podepsanou značkou „Drastík“ končící slovy:
„... dúfam, že budúci rok budem s radosťou dávať novú pásku môjho lacného písacieho stroja, aby som s hrdým pocitom v hrudi oboznámil krajanov s úspešným napredováním slovenskej triedy, veď nie je nič ušl`achtilejšieho a povznášajúcejšieho, než zvel`adenie vyjadrovania v našom krásnom materinskom jazyku slovenskom.“
V č.3 1974 Hlas domova oznámil, že druhý rok vyučování češtiny vedené Ministerstvem školství ve Victorii bude zahájen 16.2.1974 za vedení učitelů J. Berky a E. Zolnerové. Zpráva dodává, že přihlásí-li se dostatečné množství žáků, může být opět zahájeno i vyučování slovenštiny.
Po 23 letech v opozici vyhrála volby Labor Party a v prosinci 1973 na křeslo ministerského předsedy zasedl Gough Whitlam. Mezi volebními sliby byla i „nová politika“ vůči emigrantům pod názvem „multiculturism“. M. Cígler se v několika oblastech „multikulturismu“ začal aktivně angažovat a v „nové“ politice viděl dobrou příležitost k vyvinutí dalšího „tlaku“ na zavedení méně početných menšinových jazyků za maturitní předmět, o kterém uvažovala již vláda předešlá. Ve spolupráci se zástupci dalších menšin a s pomocí akademiků českého původu pracujících na melbournských universitách se to podařilo prosadit. (Klíčovou roli sehrál prof. Dr. J. Marvan, vedoucí nově otevřené katedry slovanských jazyků na Monash Universitě, kde působil až do roku 1993).
V č. 13. ze dne 13.6.74 Hlas domova uvedl oznámení prof. dr. J. Marvana, že čeština byla Ministerstvem školství ve Victorii přijata jako maturitní jazyk uznávaný na všech třech místních universitách.
Dlouholetá učitelka maturitní češtiny Jindřiška Stará ve svém rozhovoru pro český program rádia SBS z 29.ledna 2006 uvádí:
„Akreditace maturitní češtiny začala ve Victorii v r.1975 zásluhou dvou universitních učitelů z Monash University: profesora Jiřího Marvana, a doktora Pavla Petra, který byl také řadu let odpovědný jako tzv. vetter, za ověřování formátu maturitní zkoušky.“
První maturitní školní rok 1975 byl v Hlasu domova č.2. oznámen informací, že kurzy budou rozšířeny a zdokonaleny, pod dohledem profesora dr. J.Marvana, a v prvém roce studenty k maturitám bude připravovat dr. J. Havíř.
Koncem roku před první maturitní komisí (M. Cígler a V. Vodička) úspěšně obstálo 14 absolventů. (Hlas Domova č.25-26 19.12.75 uvádí 11 maturantů.)
Podle dostupných záznamů to byl patrně nejvyšší počet maturantů.
Maturitní výuka slovenského jazyka pro nedostatek zájemců zahájena nebyla.
Jindřiška Stará dále říká, že:
„...v r.1976 byly dvě třídy, maturitní a začátečnická ( t.j. všichni kromě maturantů, úplní začátečníci i pokročilí), celkově asi 42 dětí. Ve třídách Václava Starého bylo mezi dvaceti na začátku (1979) a dvanácti až patnácti r.1994. Těch 12-15 vydrželo pár let, a roku 2005 jsme končili se šesti maturanty. Rok předtím to byla ještě kombinovaná třída asi deseti.
Slovenských studentů za celá ta léta bylo ze smíšených i čistě slovenských rodin asi tucet, a maturitu jich úspěšně složilo šest nebo sedm“.
Do roku 2005 se vystřídalo několik vyučujících, J. Stará vzpomíná:
„První rok učil maturitní češtinu pan Havíř, pak jsem ji na dva roky převzala já, rok poté češtinu učila paní Arnasonová, a v letech 1979 -1994 Václav Starý. V roce 1995 jsem se učení maturitní češtiny zase ujala já .... v dobách dovolených suploval K. Konečný (1987), Milan Paldus (2001) a Milena Petrová (2005).“
O průběhu kurzů Jindřiška Stará říká:
„Výuka češtiny se konala na úrovni střední školy a měla obvykle několik skupin..... Maturitním studentům se věnovala zvláštní péče, protože bylo zodpovědností učitele, aby dosáhli co nejlepších výsledků. ...Byli zde i žáci sedmé až desáté třídy, kteří byli s maturanty ve stejné učebně, ale měli jiné osnovy, tedy jiné knihy, jiné úkoly, jiná vysvědčení. ......
Studovaly děti všech rodičů, kteří si přáli, aby si jejich děti zachovaly rodný jazyk. .... Chodili tam také studenti ze smíšených manželství, ..... Několik maturantů bylo z výhradně slovenských rodin, jelikož slovenština na maturitní úrovni neexistovala. Také jsem měla několik studentů z Bosny-Hercegoviny a z Kosova, kteří do Austrálie přišli v devadesátých letech z uprchlických táborů v Praze a dalších oblastí České republiky, kam se uchýlili v době válek na Balkáně. A v neposlední řadě dělali maturitní češtinu mladí Australané, kteří se po r.1989 vrátili z půlročního či ročního studijního pobytu v České republice a chtěli si svoji znalost češtiny uchovat, a udělat si z ní maturitu, protože to je pro Australana raritou. Ti dali často hodině úplně novou perspektivu.“
O práci maturitních komisí z vlastní zkušenosti J. Stará říká:
„.... pro maturitní komisi jsem pracovala od r.1980 jako člen, a od r.1985 jako její předsedkyně. ....... písemnou zkoušku v posledních letech připravovali pro celou Austrálii sydnejští kolegové, výuka měla celostátní, tedy federální parametry a hodnocení. Zde ve Victorii se dělala ústní zkouška, a dále se známkovala specifická písemná zadání jak druhu gramatického, tak literárního. Tato zadání však v posledních pěti letech přešla do kompetence učitele češtiny. V té době vedla maturitní komisi Zuzana Vasitchová.“
Koncem roku 2005 rozhodla vláda na celé federální úrovni maturitní výuku češtiny ukončit spolu s dalšími čtyřmi jazyky. Odůvodněním byl „nedostatečný zájem“ u jazyků, kde je méně než 15 studentů. Uznání češtiny za maturitní jazyk tím v Austrálii – snad jen zatím – skončilo.
Zájemce o historii českého (a tehdy i „československého“) exilu, velice brzy zjistí, že exilová aktivita je téměř bez výjimky příkladem fungování „občanské společnosti“ – tedy svépomocné činnosti vycházející z vůle, přesvědčení a i potřeb účastníků. Bez příkazů či pomoci vlády.
Počátky emigrace – jak víme z vlastních zkušeností – nejsou zpravidla ani jednoduché ani snadné. V případě politického exilu se připojují i rozdílné názory nejen na exilovou činnost, ale i na jeho případné trvání. Na rozdíl od posrpnové emigrace, pamětníci z řad poúnorového exilu říkají, že většina z nich věřila v brzký pád komunistického režimu a návrat domů.
V této atmosféře je pochopitelné, že učit své děti češtinu někteří z nich pokládali za zbytečnou ztrátu času (naučení cizího jazyku považovali za potřebnější), na druhou stranu jim ale dělalo starost to, že po návratu domů jejich děti budou muset češtinu ve škole „dohánět“. Přestože se našlo dosti ochotných učitelů, zájemců prý ale bylo podstatně méně – nepochybně k tomu přispívaly australské vzdálenosti a nedostatek veřejné dopravy.
První zmínku o vyučování češtiny v Austrálii lze nalézt v druhém ročníku Hlasu domova. V č.9 z roku 1952 bylo oznámeno, že v Sydney vyučování češtiny řídí St.Máša. Snad někteří pamětníci v Sydney budou moci podrobnosti doplnit.....
V Melbourne bylo vyučování češtiny zahájeno začátkem roku 1954 v kostele sv. Ignáce v Richmondu. Pan Valtr Grossmann vzpomíná:
„Českou doplňovací školu jsme založili, nevím už na čí podnět. Předsedou rodičovské rady byl dr.Zika, řídící učitelkou byla Anežka Celnarová. Učili Mirek Volný a Pavel Grossman a možná i jiní, jejichž jména už jsem zapomněl. S dětmi zpíval Eda Gruenberger. Já jsem dělal pokladníka. Čeští exulanti přispívali na nákup knih a pomůcek po jedné nebo dvou librách, což tehdy bylo pro ně dost peněz.
Vyučovalo se každou sobotu dopoledne v místnostech vedle kostela sv.Ignáce v Richmondu, které nám zprostředkoval český kněz pan Zdražil (škola však nebyla nábožensky zaměřena). Chtěli jsme, aby se děti naučily česky psát a číst a aby poznaly alespoň základy zeměpisu a dějepisu českých zemí. Nevím už, kolik let byla škola v provozu.
Přiloženou fotografii vyhotovil fotograf Josef Janoušek. Sám už poznávám kromě své vlastní dcerky jen jednu holčičku. Kdyby se fotka uveřejnila, možná že by děti (dnes už statní šedesátníci) poznaly některé své bývalé spolužačky a spolužákyně.“V prosinci 1954 Hlas domova oznámil, že Rodičovské sdružení pod záštitou čs. spolků ukončí školní rok vánoční besídkou s nadílkou. Samozřejmě dary do tomboly spolu s peněžními dary byly vítány. Vyučování češtiny pak bylo opět zahájeno začátkem školního roku 1955 a přihlášky přijímala A. Celnarová. V březnu se pak konala výroční schůze Rodičovského sdružení, kde byl zvolen předsedou dr. Zika, pokladníkem V. Grossman a učitelský sbor, pod vedením pí Celnarové, kam také patřil pan Pejša, byl rozšířen o pí Průšovou.
V květnu 1955 Hlas domova otiskuje výzvu Rodičovského sdružení o finanční a i jinou podporu Čs. doplňovací škole v Melbourne. Výzvu zřejmě úspěšnou, v č.4 z roku 1956 Hlas domova oznámil opětovné zahájení kurzů češtiny na konec února v kostele sv. Ignáce v Richmondu. V březnu téhož roku se později sešlo Rodičovské sdružení, které zvolilo výbor: důvěrník J.Hašek, pokladník páter Zdražil, revizoři účtů L. Popovská a J. Hašková. Rodičovské sdružení pak v květnu uspořádalo loutkové představení za účasti 150 dětí. V lednu 1958 zorganizovalo letní tábor pro děti ve Warburtonu v penzionu Green Gables, kde pomáhala a pro děti vařila pí Kůrková, tehdejší majitelka penzionu.
Vyučování pak pokračovalo i během roku 1958, konalo se další loutkové představení spolu s besídkou pro děti a koncem roku pak vánoční besídka s nadílkou.
Letní tábor se v lednu 1959 opět konal ve Warburtonu.
Zde údaje končí – vzpomínky pamětníků naznačují, že letním táborem v roce 1959 vyučování češtiny pro nedostatečný zájem skončilo.
Další zmínka o snaze uspořádat tábor pro děti – zřejmě neúspěšně – se objevila po otevření „farmy Šumava“ (pod hlavičkou „Katolická duchovní správa v Melbourne“) v srpnu 1959.
Na tomto místě je snad vhodné stručně uvést, že od začátku padesátých let až do let osmdesátých
v Melbourne vznikala a zanikala řada společensky a politicky orientovaných organizací
(o časopisech ani nemluvě). Mezi jinými např. Československé národní sdružení, Fotbalový klub Slavie, Sokol Melbourne, České ochotnické divadlo, odbočka Společnosti pro vědy a umění, odbočka Československé obce legionářské a řada dalších. V prvních letech se Češi a Slováci setkávali v příležitostně najatých místnostech a nebo restauracích, kde buď Češi pracovali nebo později byly i Čechy vlastněny.
„Letovisko Šumava“, uvedené v život úsilím pátera Peksy, bylo od roku 1959 prakticky prvním společenským střediskem, kde se Češi a Slováci mohli volně a pravidelně setkávat – a setkávají dodnes.
Vybudováním Sokolovny-Národního domu v roce 1979 pak vzniklo další středisko, kde se zájemci mohou scházet i v současnosti.
Dalším místem, kde se „volně“ krajané setkávali (mnohdy k nelibosti některých pracovníků redakce, kteří pro svoji práci požadovali klid), byly redakční místnosti nezávislého čtrnáctideníku Hlasu domova. Jeho redakce od počátku existence v roce 1950 byla navíc i informačním a pomocným střediskem Čechů a Slováků. Třeba dodat, že i po skončení své vydavatelské a novinářské činnosti se František Váňa začal věnovat organizování sponzorování řady rodin, které opustily republiku v 80tých letech a které Austrálie odmítala přijmout.
V roce 1963 – po téměř čtyřleté přestávce byla myšlenka vyučování češtiny oživena iniciativou hrstky lidí, kteří usoudili, že jejich dorůstající děti narozené v Austrálii, by se měly naučit mateřský jazyk svých rodičů. Založili rodičovské sdružení a začali výuku organizovat. Sami – svépomocí. Ani je nenapadlo pobíhat po australských úřadech a požadovat podporu od australských daňových poplatníků. „Multikulturismus“ ještě nebyl na světě – ten přišel až mnohem později. Přesně řečeno o deset let později.
Hlas domova, číslo 19, vydané 16.9.1963 uveřejnil výzvu:
ČS. RODIČŮM V MELBOURNE
Konečně se podařilo zajistit místnosti, v nichž by se konala každou sobotu řádně vedená a úředně uznaná česká doplňovací škola a to v Technical Teacher's College, 11 Glenbervie Road, Toorak (ulice Toorak Rd., první od Glenferrie Rd., - konečná stanice, elektr. č. 8, nebo elektr. č. 69 zast.
u Toorak Rd. nebo vlakem do stanice Kooyong).
Žádáme rodiče všech dětí, které chtějí českou doplňovací školu navštěvovat, aby se dostavili
v sobotu 28. září 1963 ve 2.30 hod. odpoledne do uvedené školy, kde se provede zápis dětí a utvoří se rodičovské sdružení, které by projednalo podrobnosti vyučování.
Současně prosíme všechny krajany, kteří mají vhodné učební pomůcky, aby je české doplňovací škole zapůjčili nebo věnovali. Děkujeme.
Ani ne měsíc po uveřejnění prvního oznámení bylo oznámeno:
ČESKOSLOVENSKA ŠKOLA V MELBOURNE
Oznamujeme čs. veřejnosti, že zdejší ministerstvo školství vzalo na vědomí otevření čs. školy a současně byla dána k používání učební místnost v Technical Teacher's College, 11 Glenferie Road, Toorak
Svolali jsme schůzi rodičů, na níž byli zvoleni do učitelského sboru: vedoucí V.Vodička, učitelé: M. Volný, M. Vodičková a K. Průšová, do rodičovského výboru předsedkyně J. Tůmová, místopředsedkyně E. Kovaříková, jednatelka H. Drdová, pokladník J. Janeček, členky výboru:
M. Macáková a D. Váňová.
Zápis žactva je v sobotu19.října 1963 v místnostech uvedené školy od 2 do 4 hod odpoledne. Vyučovat se bude vždy v sobotu. Přesná doba bude stanovena po dohodě s rodiči tak, aby vyhovovala většině.
Na začátek vzpomíná Dina Váňová:
„Rodičovské sdružení vzniklo v 60tých letech, přesný datum nevím. Děti rostly a bylo nutné je naučit mateřštině, tak jsme vytvořili rodičovské sdružení.
Učit se začalo ve škole v Tooraku. Prvním učitelem byl M. Cígler, který tehdy učil na High School, J. Berka a J.Kroupa, později pak přišli další.
Rodičovské sdružení pořádalo také zábavy, a tak jsme vydělávali peníze, abychom mohli učitelům zaplatit aspoň za dopravu do školy.“
Záznamy, bohužel značně neúplné, uvádějí další dobrovolníky (především mezi rodiči) jako např. F. Janečková, E. Svoboda, G. Skružný. K. Průšová, J. Adamová, atd.
Záznamy také uvádí, že mezi učitele patřil i M. Hubálek:
„Počet dětí kolísal. V průměru jich bylo kolem 10-20 žáků. Učebnice jsme měli nejen v originálech, ale více svépomocí rozmnožované. Dětem se ale škola líbila a pokud se pamatuji, tak tam rády chodily. My jsme se hlavně snažili o výuku spíše zábavou a hrou, zpěvem a recitací.“
Netřeba ani dodávat, že od samého začátku vyučování češtiny v polovině 50tých let vhodné učebnice byl skutečný problém. České slabikáře a učebnice postavené na komunistické propagandě byly pro exulanty nepřijatelné, a tak nezbývala než zase svépomoc.
V roce 1959 vydává Edice Kamenný erb první díl „Pracovní čítanky dětí čs. dálkové školy v exilu“, kterou sestavil dr. Josef Kratochvíl a nazval „Má vlast“. V čítance je přes 100 ilustrací od českých malířů a fotografiích české krajiny, měst a zámků, vedle na 170 básní, literárních českých a slovenských textů a životopisů čelných postav českých dějin. Čítanka měla především za úkol vlastivědné uvědomění a předpokládala základní znalost jazyka.V úvodu vydavatelé uvádí:
„Proč pracovní čítanka?
Rodičům a starším žákům!
Vydali jsme neobvyklou čítanku. To proto, že její poslání je neobvyklé. Každý sám nejlépe ví, PROČ odešel do exilu. Každý z nás miluje svou starou vlast. Jsme hrdí na její tisíciletou křesťanskou kulturu. A ona patří nám stejně jako těm doma a patří i našim dětem v exilu. Děti doma, přes výstřelky rudé osvěty mohou čerpat z pramenů naší dávné kultury. Děti v exilu musí ty prameny hledat a k tomu jim mohou a mají pomoci nejvíce jejich rodiče.
Naše pracovní čítanka a další pracovní učebnice nejsou samospasitelné. Předpokládají velkou pomoc a úzkou spolupráci rodičů.
Jak? Nemůžeme podat šablonovitý návod, neboť jednotlivé případy, stáří dětí, znalosti mateřské řeči, prostředí atd. jsou tak různé, že každý případ musí býti řešen sám o sobě. Čs. dálková škola -pokud jen na to svými omezenými silami stačí – chce pomoci radami v každém jednotlivém případě, pokud se na ni obrátí rodiče z kterékoliv svobodné země. Pracovní učebnice chtějí sloužit samozřejmě i všem krajanským a exilovým doplňovacím školám a vyučovacím skupinám
v jednotlivých zemích.
I. díl naší pracovní čítanky MÁ VLAST je vydán hlavně pro děti s českou mateřskou řečí. I ony musí čísti slovenské články, aby dobře rozuměly řeči našich nejbližších slovanských bratří. Plánujeme však i vydání slovenské čítanky pro naše slovenské děti. Její uskutečnění, ovšem závisí hlavně na našich slovenských bratřích. Rádi přispějeme všemi svými zkušenostmi a každou možnou pomocí.
Ačkoliv je I. díl čítanky MÁ VLAST samostatnou knížkou, je nutno, abychom jej doplnili jednak II. dílem, jednak pomocnými učebnicemi, které doplní obsah čítanek stručnými přehledy slovenské a české literatury, přehledem českých dějin a zeměpisu Československé republiky (včetně Podkarpatské Rusi), jakož i přehledným přírodopisem, aby naše děti v exilu znaly také slovenská a česká jména pro rostliny a živočichy naší vlasti i okolí. Přesné datum, kdy vydáme další učebnice, nemůžeme přesně určit. Bylo by jich potřebí co nejdříve. K přípravě učebnic je vítaná pomoc a spolupráce každého krajana a exulanta, člověka dobré vůle.“
I když učitelé pracovali bezplatně, školní provoz zadarmo nebyl. Každý školní rok byl zakončen Mikulášskou nadílkou konanou na Šumavě a pokaždé z nich rodičovské sdružení děkovalo „čs. podnikatelům a jednotlivcům za dary, které umožnily, aby svatý Mikuláš a anděl mohli obdarovat všechny přítomné děti“.
Rodičovské sdružení také začalo pořádat taneční zábavy, které zřejmě plnily svůj účel – v roce 1966 mohlo sdružení oznámit (HD č.25.-26. 19.12.1966), že „protože z výtěžku zábav, které se konaly během roku, byla zajištěna úhrada školních výdajů, nebude v příštím roce vybíráno žádné školné“.
Začátkem roku 1968 se ale zřejmě příliš žáků nepřihlásilo. V květnu Rodičovské sdružení oznámilo, že se pro vyučování podařilo najít nové místnosti v Caufieldu a vyzvalo zájemce, aby se přihlásili – v případě dostatečného počtu žáků, vyučování by mohlo být zahájeno v druhé polovině května. Bylo-li ale vyučování zahájeno – záznamy neuvádí.
I tak ale rodičovské sdružení školní rok ukončilo v prosinci 1968 Mikulášskou nadílkou.
Ještě před tím, v září, začala ale přijíždět „nová krev“.
Sovětská okupace změnila životy mnohých. Nejen v republice, ale i v exilu. Změnila i zaměření Rodičovského sdružení. V prvé řadě šlo o pomoc novým uprchlíkům.
Snad nejlépe pocity „novo-australanů“ vyjadřují slova Václava Ambroše: „.... tehdy pro nás všechno kolem bylo cizí, bylo to všechno nezvyklé. Vzalo to několik let, než jsme si zvykli ...“
První starostí nově příchozích – zejména rodin s dětmi – bylo ovšem vybudování životní existence a s ní související znalost jazyka – angličtiny. Výuka angličtiny byla zajišťována bezplatnými kurzy angličtiny poskytovanými státním ministerstvem pro emigraci.
Čeština musela počkat, přestože někteří lidé chtěli ve svých dětech češtinu uchovat. Rodičovské sdružení se s malým ohlasem pokusilo o organizování pomocných kurzů nejen češtiny ale také i angličtiny. Výzvy Rodičovského sdružení opakované několikrát během let 1969 až 1971 (poslední výzvu podepsal předseda J. Janeček a jednatelka J. Kvašňová) vyzněly na prázdno – dostatečný počet zájemců se nepřihlásil.
V červnu 1972 zástupci čs. organizací oznámili, že z iniciativy M. Cíglera se podařilo dosáhnout
u Viktoriánského ministerstva školství příslib vyučování češtiny a slovenštiny, pokud se najde dostatek zájemců. Přislib znamenal, že výuka bude pod dozorem ministerstva, které přidělí učitele a místnosti (a případné budoucí uznání češtiny a slovenštiny jako maturitního předmětu). Zájemci se měli předběžně přihlásit do konce července.
Rodičovské sdružení se opět snažilo svolat setkání zájemců, ale pro nezájem setkání muselo být odloženo na konec září.
Hlas domova v září (č.19) uveřejnil článek M. Čechové s titulem „K čemu vychováváme své děti?“
„.....Jediná odpověď na naše rodičovské bolesti (nad ztrátou rodného jazyka u svých dětí) by byla česká a slovenská škola. Nevím, jak v jiných zemích exilu, ale v Austrálii taková škola, kde by děti mohly doplnit své vědomosti o rodné zemi existuje. Dokonce australská vláda projevuje ochotu školu podporovat a kdyby vše klapalo, mládež by měla možnost studovat češtinu jako vedlejší jazyk, jenž by se započítával jako maturitní předmět. Rodiče dětí majících před maturitou mi jistě potvrdí, jaká by to byla výhoda.
Ovšem kdyby je kdyby a skutečnost je jiná. Několik nadšenců, kteří tvoří čs. školu v Melbourne, pozvalo před čtrnácti dny na informativní schůzku všechny rodiče, kteří žijí ve městě a v jeho okolí. Noticka vyšla, na schůzku se dostavili 4 lidé. Školu, která existuje jen na papíře a o niž není zájem, nebudou ovšem australské úřady podporovat.
Že jsme ztracený národ tupců a sobců, jimž nezáleží na ničem, ani na výchově vlastních dětí?
NE – nemyslím. Nezájem podle mne pramení z naší neschopnosti a pohodlnosti vyřešit háčky, které věc sebou přináší....
Většina rodičů si, myslím, uvědomuje potíže, jaké by jim takovým pravidelným úvazkem vznikly. Proto nepřišli na schůzku, proto to vypadá, že o školu nedbají....“.
Článek zřejmě zapůsobil a Rodičovské sdružení se sešlo za bohaté účasti „nově přišlých“.
Jistě k tomu přispělo i to, že po počátečních starostech a seznamováním se s novým prostředím se řada „posrpnových“ začala přihlašovat ku spolupráci. Právě z jejich řad vzešla myšlenka na uspořádání dětského tábora. A i když výuka češtiny přešla na vládou podporované kurzy (o jejich vývoji a průběhu později), jejich organizace a hlavně nábor studentů byla stále starostí členů rodičovského sdružení, zaměřili se především na organizování dětských táborů.
Koncem roku 1972 pořádalo Rodičovské sdružení v „Letovisku Šumava“ již tradiční Mikulášskou nadílku, na které bylo obdarováno 75 dětí. Úspěch byl dovršen oznámením, že nadílka skončila se „ziskem $132.13 (vstupné dospělých a výnos kuchyně), který bude použit na vybavení dětského tábora“.
Na dění kolem uspořádání prvního tábora vzpomíná Dina Váňová:
„Po srpnové invazi v roce 1968 pak přišlo hodně učitelů, zvyklých pořádat tábory v Československu. Jednou z nich byla paní Jitka Kuchařová, která za mnou přišla s nápadem uspořádat letní tábor. Dokonce již předem prostřednictvím paní Boženy Sirkové mluvila s ukrajinskou organizací, která měla kus pozemku s postavenou halou, zastřešenou kuchyní a jídelnou s velkým stolem. Bylo tam i přírodní jezírko, v kterém se dalo i plavat. Nápad se mi líbil a řekla jsem jí, aby napsala oznámení a že ho František jistě do Hlasu domova dá. Jitka mě ale požádala, že by bylo lépe, kdybych to podepsala já, protože ji nikdo nezná a rodiče by tam možná děti ani nepustili.
Chtěla jsem ale dříve tábor vidět. Na místo jsme jeli asi tři kilometry polní cestou přes skutečnou buš. Tábor byl vyhovující, ale bylo sucho. Nechtěla jsem si vzít na svědomí, kdyby náhodou byl lesní požár, nepřipadalo mi to bezpečné.
Napadlo mě, že na Šumavě je místa dost a nabídla jsem se, že zajdu za panem farářem a promluvím s ním. Jeho první reakce byla: Váňová, zapomeňte na to, tady nemáme ani sprchy ani záchody, prostě to nejde. Měl námitky, ale nakonec souhlasil, když jsem mu řekla, že rodičovské sdružení má peníze a ty sprchy zaplatí.Byl to hlavně pan Kutka, který se o to postaral. Sprchy byly postaveny a rodičovské sdružení navíc koupilo i houpačky, které tam jsou dodnes.
Oznámení v Hlase domova mělo dobrou odezvu, lidé děti přihlásili, ještě jsme museli koupit pár stanů, i když dost dětí si přivezlo svoje vlastní.
A tak začal první tábor pod vedením paní Jiřiny Kuchařové, spolupracovnice byla paní Jizbová, paní Klopšoková, Vašek Ambroš, dr. Kopeček a snad několik dalších, na které si již nevzpomínám. A v kuchyni bylo samozřejmě těch pomahačů víc, ale hlavně tam vařila paní Kučerová.
Navíc tam byl přístavek, který většinou používal pan Klement. Říkalo se tomu „myslivna“, myslím, že tam byla ubytována Jitka Kuchařová a Helenka Jizbová.
Ten první rok organizovala vše Jitka, která byla velice schopná. Já jsem měla na starosti „první pomoc“. Dr Kopeček mi dal spousty věcí, Band-Aid a tak dále.“
První letní tábor se konal 6.1. – 20.1. 1973. Účastnilo se ho 57 dětí za dozoru 10 dospělých, 3 kuchařek, zdravotní sestry B. Sirkové a dr. Kopečka. Všichni neplacení dobrovolníci.
Většina pečovatelů se „rekrutovala“ z řad rodičů. Jedním z nich byl Václav Ambroš:
„Na Šumavu nás vzali starousedlíci téměř hned po příjezdu, první nebo druhý týden, v roce 1968. Mně se to líbilo, byla tam muzika, mluvilo se tam česky. Také jsem občas chodil do Hlasu domova a tak o táboře pro děti jsem se nejspíše dozvěděl od Diny Váňové, která byla, mimo jiné, také v rodičovském sdružení. Naší dcerce bylo tehdy 6 let, a tak jsem asi nabídl pomoc a už jsem byl v tom..... První dva tábory trvaly dva týdny, a to ale bylo na nás poměrně dost. To víš, vzít si dovolenou.... Pak to bylo již jen týden. Další změna pak byla i ta, že nejdříve děti z 90% mluvily česky, pak již ale nechtěly, a tak se pomalu začalo mluvit více anglicky. Ten první tábor byl snad největší, pokud se dobře pamatuji, měli jsme tehdy něco kolem 60 dětí. Jejich počet se postupem času ovšem snižoval.“
Další z pracovnic byla Helena Jizbová:
„Hned po příjezdu jsme se nějak seznámili s paní Tomanovou a ta nás hned vzala na Šumavu. Tam jsem poznala řadu lidí. Také jsem chodila pomáhat balit
Hlas domova, a tak jsem se ocitla velice brzy v rodičovském sdružení s Dinou Váňovou a Jitkou Kuchařovou. Táborů jsem se pak zúčastňovala také od samého začátku, pomáhala jsem, kde jsem mohla. Snad jsem byla na všech, možná jen s výjimkou toho posledního - v roce 1982.“Václav Ambroš dodává: „Původně tábor ale neměl být na Šumavě, ale někde za Geelongem na upraveném místě pro dětské nebo skautské tábory. Myslím, že to patřilo Ukrajincům...
Bylo to ale v buši. Jeli jsme se tam podívat a zdálo se nám to dost ohrožené případným ohněm.
Ty tábory začala vlastně Jitka Kuchařová a byla tam i s manželem. Pokud si vzpomínám, na prvém táboře byla ještě Helena Jizbová, Dina Váňová a dr. Kopeček jako lékař. Fanynka Kučerová obstarávala kuchyň a dělala to pak po dobu asi 7-8 let, co jsem tam jezdil. A abych nezapomněl na Josefa Kopeckého: ten tam - pokud měl obchod - vozil dvakrát týdně maso.“
Dr. Kopeček vzpomíná:
„Když na Šumavě začaly dětské tábory, vzal jsem si volno a pracoval jsem tam jako doktor a i jinak pomáhal. Mimo pocit, že dělám něco užitečného, byla navíc s dětmi i legrace.Vzpomínám si jak jednou strašně pršelo, dole v kuželně spaly děti na nafukovacích matracích a bylo tam tolik vody,
že děti na matracích plavaly a my jsme je museli přenést do společenské haly. Ty nejmenší děti to vše zaspaly a ráno se pak divily, kde to vlastně jsou.Děti jsme také brali na plovárnu a dokonce mohly také jezdit na koních, které měl na své farmě jeden krajan – už si ale nevzpomínám, jak se jmenoval...“
Velký déšť pamatuje i V. Ambroš: „To byl první tábor a myslím, že jsme tehdy neměli dost stanů. Byli tam manželé Kuchařovi a vzpomínám si, že jsme ty děti nosili s ním a s dr. Kopečkem. Několik dětí spalo v kuželníku, kde byla betonová podlaha a když přišel velký déšť, voda jej začala zaplavovat.
Tábor se dětem líbil, snažili jsme se, aby měly hodně legrace, aby si to užily. Legraci jsme ale měli i my dospělí, když jsme večer chodili ke stanům poslouchat co si povídají ...“
Helena Jizbová také vzpomíná, že: „....s dětmi byla legrace. Byl tam jeden stan malých dětí – říkali jsme jim „kimbíci“ podle výrobní značky plen. Oni se totiž ještě občas počůrali. Pamatuju se, že jsme jedno ráno s Vaškem museli stan vystěhovat a Petr Peithner pak hadicemi matrace umyl a všechno jsme museli rychle usušit. Do večera bylo všechno zase jak má být.
Tehdy jsme tam každý pomáhal se vším. Dělali jsme to grátis, pro radost a těšilo nás to. Dneska chce každý řídit, ale kde má dělníky? A když něco děláte, ještě vás navíc obviní, že kradete.“O uspořádání prvního letního tábora na Šumavě se postaral výbor rodičovského sdružení zvolený na rok 1972-73: předsedkyně J. Kuchařová, místopředsedkyně M. Čechová, jednatelka D. Váňová, pokladník L. Dobeš, členové výboru M. Macáková, V. Kuchař, B. Sirková, J. Kopecký.
Po jeho skončení rodičovské sdružení poděkovalo J. Jelínkovi, J.Kutkovi, J. Klementovi a J. Macákovi za přípravu prostoru pro stanový kruh, ohniště a postavení nezbytného sloupu na tradiční každodenní vztyčení a stažení vlajky, zejména ale za zlepšení a vybudování sprch, umýváren a celkové zdokonalení táborového prostoru.
Rodičovské sdružení pak ještě v září uspořádalo Representační večer s výnosem $570. Opět na účel uspořádání příštího tábora.
Hlas domova v č.22 z 29.10.1973 ohlásil volbu nového výboru – předsedkyně J.Kuchařová, místopředseda V.Ambroš, pokladní H.Jizbová, jednatelka D.Váňová, členové M.Dobešová, H.Klopštoková, F.Kučerová, M.Macáková, M.Pavlová, J.Sitnaiová, M.Zlá, dr.L.Dobeš, J.Kopecký, V.Kuchař, J.Kutna, F.Pavel, M.Čechová, P.Peithner. Tento výbor pak začal přípravu Mikulášské nadílky, při které bylo obdarováno přes 100 dětí a také přípravu druhého tábora na leden 1974. Ohlásil, že poplatek za jedno dítě bude $40, ale aby se přihlásily i rodiny, které zaplatit nemohou, že o děti bude postaráno.
Druhý tábor se konal 5.1.-19.1. 1974 za účasti 60 dětí. Zpráva uvádí, že páter Peksa si při té příležitosti podle skautského vzoru „ulovil bobříka trpělivosti“.
Dina Váňová k tomu dodává: „On páter Peksa byl někdy bručoun a vyžadoval, aby vše šlo
podle jeho přání. Vše ale dělal s láskou a i když měl proti dětskému táboru nejdříve námitky, nakonec jsme ho párkrát viděli, jak si tam s dětmi sedl do trávy a cosi jim vyprávěl. On měl skutečně děti rád.“12.6.74 byl zvolen nový výbor na mimořádné valné hromadě Rodičovského sdružení ve složení:
předseda V. Ambroš, místopředseda prof. J. Marvan, pokladní H. Jizbová, jednatelka M. Pavlová, 2. jednatel P. Peither, D. Ambožová, M. Čechová, M. Jančárová, F. Kučerová, M. Macáková,
E. Marvanová, D. Váňová, J. Čech, K. Jančár, J. Kopecký, J.Kutka.
V listopadovém čísle 23 1975 oznamuje pak Hlas domova složení nového výboru Rodičovského sdružení – předseda V. Ambroš, místopředseda M. Cígler, pokladní H Jizbová, jednatelka
D. Váňová, členové výboru F. Kučerová, M. Dobešová, H. Žežulová, J. Kutka, R. Žežula.
Další záznamy uvádějí, že v roce 1976 se tábora zúčastnilo 38 dětí, v roce 1977 pak 59 dětí a v roce 1978 to bylo 52 dětí. Od prvního tábora se tak vystřídalo 275 dětí.
Za zmínku stojí, že mezi vedoucími byli i účastníci prvních táborů – L. Jančářová, P. Lesseová,
K. Maslaniková, H. Sitnaiová, F. Váňa ml. atd.
V červenci 1977 byl zvolen nový výbor Rodičovského sdružení. HD č.14. 11.77. uvádí, že předsedou se stal V.Ambroš, místopředsedou M.Cígler, jednatelkou V.Šustková, pokladní H.Jizbová, a členové L.Chlebna, F.Kučerová, D.Váňová. Tento výbor, který během let 1977-1982 procházel částečnou změnou jejich členů, právě tak jako vedení tábora, pak pořádal tábory na Letovisku Šumava až do roku 1982.
Od roku 1977 se o organizaci tábora se starali především V. Ambroš a V. Šustková. Václav Ambroš vzpomíná:
„Můj poslední dětský tábor na Šumavě byl, myslím, v roce1980. Někdy v té době také Jitka Kuchařová odjela z Melbourne. Mám dojem, že snad počet dětí zase začal mírně stoupat, protože začali přijíždět noví lidé. To se již ale o dětské tábory starala Vlasta Šustková.“
„Pokud vím, tábory byly od začátku organizovány Rodičovským sdružením,“ říká Vlasta Šustková. „Pamatuji se, že od začátku sdružení rodičů pořádalo zábavy a plesy na financování své hlavní činnosti – organizování české školy. Současně ale byl potřeba nákup dárků na každoroční Mikulášskou nadílku a bylo nutné některým rodinám přilepšit. To všechno pak vyvrcholilo v roce 1973 prvním táborem na Šumavě.“ A dodává: „Když jsem se pak stala matkou dvou dětí a starší Pavel měl tři roky, na tábor jsem se byla poprvé podívat. V roce 1977 jsem tam pak s dětmi poprvé byla na celou dobu jeho trvání.“
Poslední tábor v roce 1982 se pak konal pod vedením J. Horného.
V roce 1975 „oživená“ sokolská organizace se pak pokusila vrátit k svépomocnému vyučování češtiny po otevření Národního domu. Ve spolupráci s rodičovským sdružením a Besedou uspořádala v sokolovně v červnu 1979 Den dětí a současně oznámila úmysl pravidelného vyučování češtiny a slovenštiny v místnostech Národního domu.
K vyučování došlo v roce 1980 a pokračovalo se až do roku 1984 pod vedením pana V. Otto, paní L. Jahůdkové a V. Šustkové. V. Šustková vyučovala nejmenší žáky a L. Jahůdková vypracovala přípravy pro pokročilé – kurzy navštívilo něco přes 40 žáků. Od roku 1984-1987 pak výuka češtiny probíhala pod vedením V. Šustkové v místnostech Essex High Primary School.
V roce 1995 na podnět starosty Sokola Pavla Pospíchala bylo opět zahájeno v Národním domě vyučování češtiny pro studenty pod vedením Vlasty Šustkové. V roce 1997 přijíždí na žádost starosty Sokola Pavla Pospíchala učitelka češtiny Petra Rychetská vyslaná českým ministerstvem zahraničí. Ta navazuje na vyučování vedeném V. Šustkovou a ve spolupráci s ní vede výuku češtiny pro děti i dospělé rodinné příslušníky českých partnerů.
V říjnu 1994 je v Kvartu uveden úmysl obnovit pořádání táborů pro děti se žádostí o dobrovolníky. Tábor se pak konal v lednu 1996. Vlasta Šustková k tomu uvádí:
„Do roku 1995 se tábory nekonaly. Tehdy mě vyzval Pavel Pospíchal, jestli bych nebyla ochotná
s obnovením táborů pomoci. Souhlasila jsem, ale stalo se, že nikdo jiný se v Sokole k pomoci nepřihlásil, takže to nakonec zůstalo na mne a skončilo to navázáním na bývalou tradici Rodičovského sdružení, které vlastně nikdy nezaniklo, i když prakticky aktivní nebylo.
Sokol nepřispívá finančně, ale byl a je nápomocný tím, že zdarma uveřejňuje oznámení, někdy vytiskne přihlášky a vkládá je do Kvartu. Z výboru se přijede někdo podívat, udělat fotky a uveřejní o táboru v Kvartu zprávu.
Od doby, co před koncem tábora pořádáme veřejný táborák, je to setkání s dětmi, je to otevřené Sokolu a někdy přijdou i hosté ze zahraničí.Takže až dodnes tábory stále pořádá „oživlé“ rodičovské sdružení.
Jako „rodič“, a ku konci i vedoucí původních táborů a posléze i zvolená jednatelka Rodičovského sdružení jsem po 1982 zbyla v „malém“ výboru sdružení s Helenou Jizbovou a Vaškem Ambrošem. Ten ale později také odešel, když mu dcera odrostla.
Sdružení rodičů je stále nezávislé, má svou pokladnu a svůj účet z dotací a příspěvků na tábor. Je řízeno malým výborem a stále se o vše starají především více méně vlastně rodiče.
K současným organizátorům táborů patří Patricia Jakubová jako zdravotní sestra a vedoucí kuchařka Alena Dědková.
Mohu dodat, že v roce 2000 bylo vybudováno ohniště, které bezplatně postavil Rosťa Blažek spolu s BBQ, do kterého jsme přispěli dvěmi železnými pláty z táborových peněz.“
Helena Jizbová k tomu dodává: „Rodičovské sdružení od začátku 80tých let pak ale už žádnou aktivitu nevyvíjelo. Já jsem byla pokladnicí snad od roku1974. Pokud si to dobře pamatuji. A jsem jí vlastně dodnes. Ono se od té doby neschůzovalo, takže nebyly ani volby. Konto ale existuje dál. Vím, že Dina Váňová předala funkci Vlastě Šustkové, ale kdy to bylo si již také nepamatuji.“
Lze konstatovat, že dětské tábory se konají dodnes organizované svépomocí Rodičovského sdružení, bez podpory jakékoliv organizace.
Podobně i vyučování češtiny po odjezdu Petry Rychetské v roce 1998, pokračovalo pod vedením
V.Šustkové, T. Kučerové, A. Balcarové a Z. Vasitch.V roce 2000 na žádost starosty Sokola a výboru, ministerstvo zahraničí opět vyslalo další učitelku Milenu Koreňovou, která ukončila své oficiální umístění v r.2002. Kurzy češtiny pak pokračovaly v Národním domě pod vedením M. Koreňové – Petrové a Z. Vasitch a v místnostech Vision Australia v Kooyong pod vedením V. Šustkové. Svépomocné kurzy češtiny pro děti i dospělé probíhají dodnes.
To již ale překračuje historický rámec tohoto souhrnu.
Patří k němu ale historie uznání češtiny za maturitní předmět v Austrálii.
Vyučování češtiny a uznání češtiny za maturitní předmět ministerstvem školství se podařilo díky snažení Miroslava Cíglera.
V červnu 1972 Hlas domova oznámil:
„Pracovní skupina Společnosti pro vědy a umění v Melbourne po dohodě s dalšími čs. organizacemi požádala ministerstvo školství státu Victoria o zavedení vyučování českého a slovenského jazyka v Melbourne. Ministerstvo žádosti vyhovělo s tím, že při dostatečném zájmu o tyto kurzy bude vyučování zahájeno ve školním roce 1973.... V případě, že čeština a slovenština budou zavedeny na připravované fakultě slovanských jazyků na zdejší Monashově universitě, budou uznány oba jazyky jako maturitní předměty.“
Oznámení uvedlo, že výuka bude pod dozorem ministerstva, které přidělí učitele a místnosti a vyzvalo, aby se zájemci co nejdříve přihlásili.
Ze vzpomínek pamětníků vyplývá, že podnět žádosti o výuku češtiny vyšel od Miroslava Cíglera, který se již podílel na založení a chodu české školy od roku 1963. M.Cígler učil v Hawthorn Institute of Education a současně přispíval do odborných časopisů články k jazykovým, vzdělávacím a sociálně vědeckým tématům. Napsal a spolupracoval na historických studiích - zejména v rámci Australian Ethnic Heritage Series, v které mimo jiné v roce 1983 vyšla jeho knižní studie The Czechs in Australia, historie českého osídlování a vlivu Čechů a Slováků v Austrálii. Současně jako President Australian Centre for Cultural Exchange působil v oblasti „multikulturismu" a usoudil, že přílivem nových uprchlíků po srpnu 1968 vzrostla „volební potence“ české menšiny natolik, že posílila i její váha při vznášení požadavků vládě.
Zájemci se měli přihlásit do konce července a Rodičovské sdružení okamžitě svolalo schůzku případných zájemců. Ohlas byl nejprve minimální, a tak setkání rodičů muselo být odloženo na konec září. Nakonec se ale dostatečný počet zájemců o výuku češtiny přihlásil a ministerstvo školství začátkem roku přijalo na základě konkursu českého učitele Jaroslava Berku.
Kurz češtiny byl zahájen 17.2. 1973 za účasti 15 studentů a 3 dospělých (Australanů). Během prvních dvou týdnů počet zájemců vzrostl na 26 posluchačů a ministerstvo školství přijalo další učitelku E. Zolnerovou.
Slovenskou třídu navštívilo šest žáků (ani jeden z nich nepocházel ze slovenského jazykového prostředí). Po několika týdnech byla pak slovenským učitelem za souhlasu ministerského inspektora třída rozpuštěna. V dubnu 1973 Hlas domova otiskl výzvu Slovákům podepsanou značkou „Drastík“ končící slovy:
„... dúfam, že budúci rok budem s radosťou dávať novú pásku môjho lacného písacieho stroja, aby som s hrdým pocitom v hrudi oboznámil krajanov s úspešným napredováním slovenskej triedy, veď nie je nič ušl`achtilejšieho a povznášajúcejšieho, než zvel`adenie vyjadrovania v našom krásnom materinskom jazyku slovenskom.“
V č.3 1974 Hlas domova oznámil, že druhý rok vyučování češtiny vedené Ministerstvem školství ve Victorii bude zahájen 16.2.1974 za vedení učitelů J. Berky a E. Zolnerové. Zpráva dodává, že přihlásí-li se dostatečné množství žáků, může být opět zahájeno i vyučování slovenštiny.
Po 23 letech v opozici vyhrála volby Labor Party a v prosinci 1973 na křeslo ministerského předsedy zasedl Gough Whitlam. Mezi volebními sliby byla i „nová politika“ vůči emigrantům pod názvem „multiculturism“. M. Cígler se v několika oblastech „multikulturismu“ začal aktivně angažovat a v „nové“ politice viděl dobrou příležitost k vyvinutí dalšího „tlaku“ na zavedení méně početných menšinových jazyků za maturitní předmět, o kterém uvažovala již vláda předešlá. Ve spolupráci se zástupci dalších menšin a s pomocí akademiků českého původu pracujících na melbournských universitách se to podařilo prosadit. (Klíčovou roli sehrál prof. Dr. J. Marvan, vedoucí nově otevřené katedry slovanských jazyků na Monash Universitě, kde působil až do roku 1993).
V č. 13. ze dne 13.6.74 Hlas domova uvedl oznámení prof. dr. J. Marvana, že čeština byla Ministerstvem školství ve Victorii přijata jako maturitní jazyk uznávaný na všech třech místních universitách.
Dlouholetá učitelka maturitní češtiny Jindřiška Stará ve svém rozhovoru pro český program rádia SBS z 29.ledna 2006 uvádí:
„Akreditace maturitní češtiny začala ve Victorii v r.1975 zásluhou dvou universitních učitelů z Monash University: profesora Jiřího Marvana, a doktora Pavla Petra, který byl také řadu let odpovědný jako tzv. vetter, za ověřování formátu maturitní zkoušky.“
První maturitní školní rok 1975 byl v Hlasu domova č.2. oznámen informací, že kurzy budou rozšířeny a zdokonaleny, pod dohledem profesora dr. J.Marvana, a v prvém roce studenty k maturitám bude připravovat dr. J. Havíř.
Koncem roku před první maturitní komisí (M. Cígler a V. Vodička) úspěšně obstálo 14 absolventů. (Hlas Domova č.25-26 19.12.75 uvádí 11 maturantů.)
Podle dostupných záznamů to byl patrně nejvyšší počet maturantů.Maturitní výuka slovenského jazyka pro nedostatek zájemců zahájena nebyla.
Jindřiška Stará dále říká, že:
„...v r.1976 byly dvě třídy, maturitní a začátečnická ( t.j. všichni kromě maturantů, úplní začátečníci i pokročilí), celkově asi 42 dětí. Ve třídách Václava Starého bylo mezi dvaceti na začátku (1979) a dvanácti až patnácti r.1994. Těch 12-15 vydrželo pár let, a roku 2005 jsme končili se šesti maturanty. Rok předtím to byla ještě kombinovaná třída asi deseti.
Slovenských studentů za celá ta léta bylo ze smíšených i čistě slovenských rodin asi tucet, a maturitu jich úspěšně složilo šest nebo sedm“.
Do roku 2005 se vystřídalo několik vyučujících, J. Stará vzpomíná:
„První rok učil maturitní češtinu pan Havíř, pak jsem ji na dva roky převzala já, rok poté češtinu učila paní Arnasonová, a v letech 1979 -1994 Václav Starý. V roce 1995 jsem se učení maturitní češtiny zase ujala já .... v dobách dovolených suploval K. Konečný (1987), Milan Paldus (2001) a Milena Petrová (2005).“
O průběhu kurzů Jindřiška Stará říká:
„Výuka češtiny se konala na úrovni střední školy a měla obvykle několik skupin..... Maturitním studentům se věnovala zvláštní péče, protože bylo zodpovědností učitele, aby dosáhli co nejlepších výsledků. ...Byli zde i žáci sedmé až desáté třídy, kteří byli s maturanty ve stejné učebně, ale měli jiné osnovy, tedy jiné knihy, jiné úkoly, jiná vysvědčení. ......
Studovaly děti všech rodičů, kteří si přáli, aby si jejich děti zachovaly rodný jazyk. .... Chodili tam také studenti ze smíšených manželství, ..... Několik maturantů bylo z výhradně slovenských rodin, jelikož slovenština na maturitní úrovni neexistovala. Také jsem měla několik studentů z Bosny-Hercegoviny a z Kosova, kteří do Austrálie přišli v devadesátých letech z uprchlických táborů v Praze a dalších oblastí České republiky, kam se uchýlili v době válek na Balkáně. A v neposlední řadě dělali maturitní češtinu mladí Australané, kteří se po r.1989 vrátili z půlročního či ročního studijního pobytu v České republice a chtěli si svoji znalost češtiny uchovat, a udělat si z ní maturitu, protože to je pro Australana raritou. Ti dali často hodině úplně novou perspektivu.“
O práci maturitních komisí z vlastní zkušenosti J. Stará říká:
„.... pro maturitní komisi jsem pracovala od r.1980 jako člen, a od r.1985 jako její předsedkyně. ....... písemnou zkoušku v posledních letech připravovali pro celou Austrálii sydnejští kolegové, výuka měla celostátní, tedy federální parametry a hodnocení. Zde ve Victorii se dělala ústní zkouška, a dále se známkovala specifická písemná zadání jak druhu gramatického, tak literárního. Tato zadání však v posledních pěti letech přešla do kompetence učitele češtiny. V té době vedla maturitní komisi Zuzana Vasitchová.“
Koncem roku 2005 rozhodla vláda na celé federální úrovni maturitní výuku češtiny ukončit spolu s dalšími čtyřmi jazyky. Odůvodněním byl „nedostatečný zájem“ u jazyků, kde je méně než 15 studentů. Uznání češtiny za maturitní jazyk tím v Austrálii – snad jen zatím – skončilo.
Seznam vyobrazení
1) První žáci české školy v roce 1955
2) Exilová čítanka z roku 1959
3) Tábořiště prvního dětského tábora 1973
4) Helena Jizbová se skupinou „veverek“ 1973
5) Dr Kopeček se svými svěřenci 1973
6) Projížďka po táboře 1973
7) Dina Váňová v akci 1973
8) Páter Peksa s pí B. Sirkovou 1973
9) Třída Vlasty Šustkové 1999
10) Několik z prvních maturantů 1975
1) První žáci české školy v roce 1955
2) Exilová čítanka z roku 1959
3) Tábořiště prvního dětského tábora 1973
4) Helena Jizbová se skupinou „veverek“ 1973
5) Dr Kopeček se svými svěřenci 1973
6) Projížďka po táboře 1973
7) Dina Váňová v akci 1973
8) Páter Peksa s pí B. Sirkovou 1973
9) Třída Vlasty Šustkové 1999
10) Několik z prvních maturantů 1975
